Portrét dívky v plamenech (2019)
ČSFD / Vybrala Verča
Recenze Kobi:
Krásný film. Intimní a tichý (absentující hudba je velikým plusem; Vivaldi ve finální scéně díky tomu krásně vynikne). Není v něm nic objevného či originálního, ale všechno co dělá, dělá správně. Některé záběry bych si rád vytiskl a zarámoval na zeď (a teď nemluvím o full-frontal záběrech na krásné hlavní představitelky), protože kamera je zabrala fantasticky. Pomalé tempo filmu sedí — chápu, že nebude vyhovovat všem, zvlášť když všichni dopředu víme, co se v něm bude odehrávat. A teď mě omluvte, jdu si pustit Vivaldi recomposed od Maxe Richtera.
Recenze Verča:
–
Nepřátelé (2017)
ČSFD / Vybral Kobi
Recenze Kobi:
–
Recenze Verča:
Když se řekne „western“, každému se v hlavě prožene křovisko po prázdné prérii, zatímco naproti sobě stojí dva pistolníci, z nichž jeden má tvář Clinta Eastwooda a do toho tiše šumí hudba Ennia Morriconeho. V 60. letech byly westerny rozhodně cool a postupem času zájem o ně zvolna uvadal, avšak pokusy o revival tohoto žánru stále jsou. Příkladem jsou právě Nepřátelé od Scotta Coopera, které ukazují, že western má stále co nabídnout.
Místo legendárního Eastwooda tu máme Christiana Bala (a podobnost mezi nimi najdeme primárně v konstantně nakrknutém výrazu), který se nám spíš, než pistolník předvede jako komplexně vystavěný charakter v podobě kapitána americké kavalerie. Prostě tak, jak to Bale umí – až na dřeň. (Což je vidět i v Thorovi 4, kdy je Bale jediným faktorem, proč stojí za to se na tenhle kus h…ehm podívat.) Nepřátelé jsou hereckým koncertem, kdy Baleovi zdatně sekunduje vynikající Rosamund Pike a Wes Studi, přičemž dohromady dávají uskupení, jenž bylo semleto nemilosrdným kolem života. Společně procházejí jednoduchým a značně stereotypním příběhem, v němž se dozvídáme, že ne všichni domorodí obyvatelé americké půdy jsou pomstychtiví šílenci, a ne všichni kolonizátoři jsou krvežízniví plenitelé. To, že všichni najdou společnou řeč, pochopí, jak zbytečné je odsuzovat někoho jen na základě rasy a všechno skončí tak trochu americkým happy endem, se dá trochu čekat…
Nicméně, film nestojí jen na průhledném příběhu, ale výrazně se na něm vyřádil kameraman Masanobu Takayanagi, jehož záběry krajiny velmi trefně a vkusně odrážejí emoční rozpoložení našich hrdinů. Úchvatné obrazy si vychutnáte i díky jejich délce, které vedou k myšlence, že se film může jevit zdlouhavě. Omyl přátelé, vynikající herecká chemie v kombinaci s nekompromisní přírodou z filmu dělá gurmánský prožitek, který se s každou další minutou zarývá hlouběji pod kůži. Přidejte k tomu ještě dokonale melancholickou hudbu Maxe Richtera a máte recept na vynikající novodobý western. 9/10
Napsat komentář