Noční zvířata (2016)
ČSFD / Vybral Kobi
Recenze Kobi:
Mozaikovité a mnohovrstevnaté filmy, u kterých si výsledný obraz skládám postupně z malých střípků, mám hodně rád. Oceňuji, když se zápletka neodhalí hned v prvních minutách. Naopak — pokud dojde k rozuzlení až na úplném konci, považuju to za dobrou práci scénáristů a udržuje mě to v napětí až do závěrečných titulků. Proto se mi hodně líbily filmy 21 gramů (2003, Iñárritu), Crash (2004, Haggis), Babel (2006, opět Iñárritu) i Požáry (2010, Villeneuve) a mrzí mě, že podobných filmů nevzniká více. U Nočních zvířat sice není dějová posloupnost narušená a roztříštěná tolik jako u výše jmenovaných, přesto se nejedná o zcela lineárně odvyprávěný film. Co se odehrává v hlavě Susan, jedné z hlavních postav filmu (Amy Adams), jejíž emocionální kolísání sice vidíme, ale netušíme, z čeho pramení, se dozvídáme zpětně z flashbacků a z jejího postupného odhalování smyšleného příběhu v knize Nocturnal Animals, kterou dostala od svého bývalého manžela a spisovatele (Jake Gyllenhaal). Nebo kniha není fikce, jak by se mohlo zdát ze Susaniných reakcí v průběhu jejího čtení? Film natočil Tom Ford, svojí hlavní profesí módní návrhář, který před Nočními zvířaty režíroval pouze jeden jediný film a od Nočních Zvířat z roku 2016 už na žádném filmu nepracoval. Klobouk dolů, film je velmi působivě nasnímán, a některé scény byly tak intenzivní, že jsem cítil vlastní svaly napnuté a prsty do křesla zaryté, jako bych byl součástí scény, nikoliv jen přihlížející divák. Konkrétně jedna scéna na mně působila tak intenzivně, že se mi to za celý svůj život stalo u filmu jen párkrát. Naposledy před pár lety u Sicaria od již jednou zmíněného Kanaďana Denise Villeneuvea (několikaminutová scéna z přejezdu americko-mexické hranice a návrat zpět). Vezměte nelineární příběh a přidejte bezchybné herce (Amy Adams, Jake Gyllenhaal i Michael Shannon patří k mým velkým oblíbencům). Soundtrack, který film emocionálně povznese o několik pater výše, svěřte Abel Korzeniowskimu (viz Soundtrack Monday o Nočních zvířatech). Obalte jednu rovinu vyprávění o sterilním high-society životě v Los Angeles do vidláckého texaského zaprášeného obalu. Nevysvětlujte vše explicitně, nechte diváka trochu tápat. Co vznikne? Pro mě osobně veledílo, ke kterému se budu opakovaně vracet.
Recenze Verča:
Co byste řekli na to, kdyby se před vámi zjevila extrémně korpulentní žena oděná v Evině rouchu natřásající visícími vnady? Odradila by vás? Získala by si vaši přízeň? Ať už jste odpověděli jakkoliv, ve finále na tom nezáleží. Průvodní scéna nás přes úvodní překvapivost katapultuje do kontrastně vybudovaného světa zrající, nešťastné a konstantně nespokojené Susan (Amy Adams), jejíž příběh chřadnoucího srdce se právě chystáme rozkrýt.
Ačkoliv v sobě úvodní scéna nese odér šokantnosti, není to vizuál, který vypovídá o neodvratné tragédii, jež se chystáme zhlédnout, nýbrž geniální soundtrack Abela Korzeniowského, který už od první minuty brnká na všechny struny melancholie. Z těchhle smyčců nevymáčknete ani špetku radosti.
Tomasi Fordovi je třeba přiznat minimálně dvě věci – umí skvěle vystavět atmosféru a umí si skvěle pohrávat s diváckým očekáváním. Jednoduchý příběh postavený na rozkrývání bolestného rozpadu manželství skrze román, který bývalý manžel Edward (Jake Gyllenhaal) věnuje Susan, pečlivě buduje sekvenci za sekvencí, aby došlo ke grandióznímu finále. Nebo ne?
V tom tkví právě ona druhá zmíněná kvalita – konec filmu, jež je zdrojem internetových debat, v němž se většina z nás drbe na hlavě, proč že jsme to vlastně nepochopili, lze považovat za jedno z tažných lan Nočních zvířat. Ke katarzi vskutku došlo, ale nebyla tak epická, jak jsme zvyklí z blockbusterů; možná by se dokonce dala označit za lehce trapnou, ale ať jsme v rozpacích sebevíc, pomsta byla dokonána – a částečně snad i na nás.
Vyjma rozporuplný konec jde ale o film nesporných kvalit – dokonale napínavá, až dusná atmosféra, svůdně depresivní soundtrack Korzeniowksého ve spojení s herectvím vysoce přesahujícím pojem koncert (především fantastický Gyllenhaal), dávají dohromady podívanou, která se vám svou syrovou aurou melancholie bude skrz tóny či myšlenky vkrádat do vědomí ještě pěkných pár dní poté.
Pokání (2007)
ČSFD / Vybrala Verča
Recenze Kobi:
Dal jsem si pár týdnů mezeru mezi zhlédnutím a sepsáním recenze. Chtěl jsem zjistit, jestli pocity, které jsem z filmu měl hned po titulcích, ve mně vydrží a nebudou pouze zabarvené momentálním nadšením. A ani po té době se nic nezměnilo, měl jsem pocit, že koukám na něco velmi speciálního a ten pocit přetrval. Krásný film, nádherně nasnímaný a úžasné zahraný. Já možná tu Keiru snad vezmu na milost, protože mi zde přišla výborná a James jakbysmet. Časové roviny sahající přes generace mám obecně rád a tady se dotýkaly období, které mě zaujaly. Kontinuální scéna na pláži je pure cinema, nikdy mě tyhle kamerové akrobacie nepřestanou bavit. Jedním slovem nádhera.
Recenze Verča:
–
Předchozí: Popcorn #7: Pýcha a předsudek & 21 gramů (15. 11. — 28. 11. 2024)
Napsat komentář